KARL DITTERS Z DITTERSDORFU

☼   2.11.1739   WIEN          ۞    24.10.1799  ČERVENÁ LHOTA PŘED ČESKOU KANADOU

Psal se první listopad 1769, když před těžkými železnými vraty zámku na Jánském vrchu v Javorníku v severním cípu zastrčeného Slezska zastavil tmavožlutý kočár, tažený dvěma koňmi: Kočí rychle seskočil z kozlíku a spěchal otevřít dvířka hostu svého pána, wrocławského knížecího – biskupa hraběte Schaffgotsche. S hlubokou výmluvnou úklonou muži, který pružně sestoupil po schůdcích, se omlouval, že cesta ze Zlatých hor bývá v tuto roční dobu dost svízelná, protože místy už polehává v Jeseníkách sníh a od Otmuchovského jezera vane studený severák, pronikající až do morku kostí; snad, probůh, kavalír moc nenachladl. Ten, oblečen podle tehdejší módy do sametových kalhot upnutých pod koleny, bílých punčoch, vyšívané vesty s bohatým nákrčníkem a dlouhého, zlatem zdobeného kabátce, netrpělivě signalizoval rukou: „Dobrá, dobrá! Teď mi rychle podá housle, ať už jsem v teple!“

To už hostu vstříc spěchal padre Pintus, osobní tajemník biskupův: „Konečně, Mæstro! Už jsme se vás nemohli dočkat! Jeho Výsost začala být netrpělivá!“

„I já, otče, i já! Ta cesta se mi zdála býti nekonečnou!“

„Pojďte honem dál. Odpočinete si, převléknete do svátečního a pak vás uvedu ke stolu. Johann, zavazadla!“

Tak přijel skladatel a kapelník Karl Ditters do Javorníku, jen 60 km od Karlovy Studánky nebo 26 km od Jeseníku. V té chvíli ještě pevně věřil, že na pouhých sedm měsíců, do 31. května následujícího jara, jak zněla dohoda, a pak že nastoupí na zamýšlený dlouhý umělecký zájezd, který by odstartoval v Berlíně nad Sprévou na pozvání pruského kinga Bedřicha II. a jeho syna. Osud však rozhodl jinak. Vlastně biskup, který stůj co stůj chtěl udržet nadaného muzikuse ve svých službách. Začal už tím, že mu vymohl v Římě u papeže Řád rytíře zlaté ostruhy, stejné vyznamenání jako měl veliký Gluck. A čím se blížil květen, tím víc se snažil, aby se Ditters cítil u něj freilich jako zu Hause, až konečně vyrukoval s lákavou nabídkou: „Zůstaňte! Dostanete místo vrchního lesního správce niského knížectví s platem 1 500 zlatých ročně. Později budete hejtmanem, čímž se váš plat zvedne automaticky při dodržování dalších prebend jako je byt, strava, obsluha, tak co vy na to?“

Ditters váhal. Uvědomoval si, že když přijme, stráví nejlepší část svého věku v severním cípu Slezska, daleko od Vídně a dalších kulturních zábavních center. Na druhé straně mu biskupova přízeň umožní sestavit si orchestr podle vlastního uvážení a zřídit na zámku dokonce i divadlo. Se zlatkami v kapse by se mohl konečně oženit a postavit si dům. A měl by volné ruce k bezstarostnému přírodnímu zevlování a hlavně dostatek inspirace ke komponování.

„Bude Vaše výsost souhlasit s mými cestami do Vídně i jinam, kde bych chtěl předvést své umění?“

„Samozřejmě!“

„Jsem váš!“

*

Kdo byl onen Karl Ditters?

Zanechal po sobě vlastní curriculum vitæ, který na sklonku svého života, těžce zmáhán nemocí, nadiktoval svému synovi. Narodil se v poměrně zámožné rodině císařského a královského dvorního divadelního krejčího (a dělostřeleckého nadporučíka), který mu umožnil získat všeobecné i hudební vzdělání. Nadaného chlapce si všiml princ Joseph Friedrich von Hildburghausen a přijal jej do svých služeb s tím, že kromě hudby se ještě bude učit cizím jazykům a znalostem úředníka. Jeho Jasnost si zřejmě umínila vychovat z něj člena své kapely, a proto dvanáctiletému Karlovi nechala ušít také livrej, což malému houslistovi způsobilo „neskonalé pocity štěstí“. Teprve později pochopil, že je, přes oblibu, které u prince dosáhl, pouhým lokajíčkem a pokusil se ze služby zběhnout. Dostal se až do Prahy, kde se snažil uchytit jako skladatel, ale sotva uběhlo pár týdnů, byl jeho dočasný mecenáš hrabě Breda vyzván, aby uprchlíka vrátil právoplatnému majiteli. Ditters si odkroutil tři dny pod Staroměstskou radnicí a pak ještě za mřížemi ve Vídni, aby si uvědomil velikost svého prohřešku a mohl poprosit prince o odpuštění. Dostalo se mu jej slovy: „Snad se mi podaří napravit tě po dobrém, ačkoliv by sis zasluhoval přísnějšího potrestání!“

Chlebíček olivrejovaného muzikanta, vydaného na milost a nemilost šlechtickému zaměstnavateli, byl v 18. století nejen o dvou kůrkách, ale i zatraceně drsný. Na vlastním těle to zakusil i Mozart, jehož vzpoura nakonec vedla k roztržce se salzburgským arcibiskupem a propuštění na svobodu. Ditters ale neměl odbojného ducha svého mladšího kolegy. Býval rád za každou lichotku, za každé slovo uznání, za každý tolar, který mu šlechtický příznivec vtiskl do dlaně. A vůbec mu nepřipadalo divné, že princ, svého času tak vehementně usilující o jeho návrat z Prahy, ho po dvou letech klidně vykopl na dlažbu, protože hudebního sluhu už víc nepotřeboval. Jeho Výsost najednou na svých právech netrvala a Ditters byl tuze rád, že se uchytil v dvorním divadelním orchestru.

„Nikdo na tom nemohl být hůře než já“, stěžoval si. „Téměř denně jsem musel chodit na operní či baletní zkoušky od desíti dopoledne do dvou odpoledne, a večer ještě hrát na představení…“ K jeho povinnostem náleželo ještě účastnit se divadelních akademií, účinkovat jako sólista u dvora ještě při dalších příležitostech, to vše za 37 zlatých a 30 krejcarů. Chtěl-li se slušně obléknout, a od sólisty se to žádalo, dosyta se nenajedl. A obráceně – zaplatil-li si jídlo a byt, neměl se do čeho obléci. V tísni se obrátil na Christopha Willibalda Glucka, jehož prý žral a uctíval jako vlastního tátu. Přímluva reformátora opery natolik pomohla, že jeho úvazek se zmenšil. Ditters mohl soukromě vyučovat a vystupovat na privátních produkcích a jeho finanční situace se zlepšila. Gluck ho také vzal na turné do Itálie a mladý virtuos kromě toho, že se díval svému otcovskému příteli do not (skládal zrovna operu pro divadlo v Bologni) a tak se mnohému přiučil, vystoupil několikrát na koncertech. Povzbuzen úspěchem a obdivem požádal po návratu do Vídně o zvýšení gáže k zatím čestnému titulu prvního houslisty. Neuspěl a navíc ho popudilo, že hrabě Špork jej přijal vleže na pohovce zády k němu a vůbec na něj nepohlédl. A tak obratem přijal kapelnické místo po Michaelu Haydnovi (bratru Josepha) u biskupa Patačiče ve Varaždíně (dnešní rumunská Oradea).

Bylo to, popravdě řečeno dobré místo – 1 200 zlatých ročně, panská strava, kvartýr a plné zaopatření pro sluhu, volnost při získávání hudebníků pro orchestr a při sestavování repertoáru – co by si šestadvacetiletý Ditters mohl přát víc? A protože tehdy platilo, že Čechy jsou konzervatoří Evropy, zajel si do Prahy vybrat ty nejlepší muzikanty do party (byl mezi nimi Václav Pichl, Josef Oliva, František Pauer a další esa v rukávě) a žil si daleko od Vídně šťastně a spokojeně. Dirigoval, komponoval, zářil do doby, než přišlo ke dvoru císařovny Marie Terezie udání, že biskup trpí za postu a adventu maškarády, plesy a vůbec kratochvilný plezír, což se na sídlo církevního knížete nehodí. Patačič se polekal a orchestr i s divadlem, se zármutkem sice, ale velice rychle rozpustil.

Ditters odjel do Vídně a přemýšlel, co podniknout dál. Zkušil štěstí v Terstu a v Benátkách, kde žil jeden z jeho příznivců hrabě Durazzo, ale brzy byl zpátky. Cesta však přece jen byla k něčemu dobrá. Zemský správce slezského vévodství, přebohatý hrabáč hrabě Lamberg, se kterým se seznámil, ho pozval do Opavy. Odtud by mohl mæstro slibněji pokračovat v zamýšleném turné dál do Německa, Nizozemska, Francie a Anglie, zejména když by se mohl seznámit s pruským králem, který tudy procestuje na schůzku s Josefem II.

Mæstro se rozhodl bez otálení (zřejmě neměl nazbyt) a už za čtyři dny seděl v hraběcím voze. Lambergovými sousedy byl hrabě Albrecht z Hodic, který na zámku v Rudolticích měl dokonce vlastní divadlo, a wrocławský biskup Schaffgotsch, velký zastánce umění…

Déle než čtvrt století prožil Karl Ditters z Dittersdorfu (do šlechtického stavu byl povýšen dekretem Marie Terezie z 5. června 1773) na severní Moravě, v Javorníku a v dnešním Jeseníku. Až na poslední roky to bylo období jeho života nejšťastnější a nejplodnější. Plat měl vyšší než dvorní kapelník ve Vídni a když mu toto místo později nabízel Josef II., s díky odmítl (mimochodem Josef II. to komentoval slovy: „Tím jsem s ním skoncoval!“)

Zdálo se, že mæstra Ditterse si vybrala sama Fortuna. Dařilo se mu takřka vše, co mu přišlo pod ruku. Přízeň biskupova byla nekonečná a jeho dlaň nastevřená. Po získání predikátu (stál jej 1 100 zlatých) a vysokých úřednických funkcí (hejtman, vrchní výběrčí daní, biskupský rada, přísedící zemského práva atd.) pobíral až 3 000 zlatých ročně. Na zámku měl, než si postavil vlastní dům, pětipokojový byt a naturální požitky. A teď srovnejte – Gluckův příjem s titulem „skutečný c. a k. dvorní skladatel“ činil 2 000 zlatých, Salieriho – dvorního kapelníka, 1 200 zlatých, Leopolda Koželuha, kapelníka a dvorního skladatele, 1 500 zlatých, a Wolfgang Amadeus Mozart, „císařský komorní hudebník ve skutečných službách“, pobíral v roce 1790 jen 800 zlatých za rok.

Ditters mohl být na výsost spokojen (zejména když slavil velké úspěchy svým oratoriem Ester). A také byl. Sociálně a umělecky zabezpečen si mohl leccos dovolit a on poměrně osobní volností, možností cestování, tvůrčí svobody i styků s nejvýznamnějšími uměleckými centry své doby, využíval.  Hned po nástupu v Javorníku si opět zajel do Prahy, kde angažoval do javornického souboru výborné hráče a zpěváky (mimojiné tři bratry Baťky, Víta Ungerichta, Jana Třepického a Petra Hrdličku), v oválné věži těsně u zámku zřídil divadlo, zval k vystoupením známé umělce (zpěvačku Nikolinu Trinkovou, o dvacet let mladší, si posléze vzal za manželku do parády) a pilně uváděl své kompozice zejména před biskupovými hosty. Ti se pak při jiných příležitostech postarali, dnes bychom řekli, o jeho propagaci. Přečkal poměrně v klidu válku prusko–rakouskou, i když v tom čase byly Múzy donuceny mlčet, a sotva byl stvrzen mír, znovu vykřesal z Javorníku centrum vynikající hudby, o kterém se s úctou hovořilo v celé střední Evropě.

Vrcholu své popularity dosáhl Ditters v roce 1786. Byl opět ve Vídni, kde provedl oratorium Job, konečně dokončil své symfonie podle Ovidiových Proměn, dvakrát se setkal s císařem Josefem II. (ten, jak patrno, své slovo nedodržel) a velice dlouho s ním rozmlouval o hudbě, houslových virtuosech, Mozartovi a Haydnovi a v průběhu sedmi měsíců napsal a uvedl tři německé opery–singspiely (Lékař a lékárník, Podvod z pověry a Láska v blázinci) a jednu operu italskou (Democrito, která ihned zapadla) a získal si císařovu náklonnost. Kdykoliv prý by přijel do Vídně, měl se u Josefa II. ohlásit, neboť jak pravilo Jeho Veličenstvo, „já vás velmi rád uvidím už proto, že se ve svých názorech na hudbu vždy shodneme“. Zřejmě mu javornický skladatel padl do noty, přičemž ponechme stranou, že císař muzice moc nehověl, jak víme z dalších pramenů. Do noty ovšem padl i tehdejšímu vídeňskému obecenstvu a to natolik, že Lékař a lékárník vytlačil z repertoáru Mozartovu Figarovu svatbu a dočkal se mnoha repríz.

V té době se však nad Javorníkem začala stahovat zlá mračna. Ukázalo se, že kníže–biskup, Dittersův mecenáš a „spiritus custos“ (duch ochránce), žil nad své poměry. Řízení jeho statků převzala vnucená státní správa a její ředitel baron Kaschnitz začal šetřit, kde mohl. Buďme k němu spravedliví, třebaže prý neměl biskupského kapelníka hejtmana příliš v oblibě; snížil příjmy jak Dittersovi (a nutil ho, aby se především věnoval svým úředním povinnostem), tak Schaffgotschovi, kterému ponechal ročně na útratu 4 000 zlatých. Biskup se obrátil s prosbou k pruskému vladaři (což muselo být hodně trpké, protože se vědělo, že král církevního hodnostáře z jistých důvodů nesnášel) a ten mu přidal další 4 000 k dobru (do Wrocławi ho však nechtěl). Ovšem ani osm tisíc nemohlo stačit na vydržování vynikajícího orchestru i divadelního ansámblu. První to odnesli profesionální muzikanti a zpěváci; protože však dostali v Javorníku dobrou školu, byl o ně zájem a uchytili se jinde. Ti, kteří byli zaměstnáni jako úředníci, se však pořád scházeli a doplněni mladými lidmi z podzámčí, syny a dcerkami měšťanů, se snažili hudební život ve městě udržet. Ditters sám přijal pozvání do Wrocławi, kde mu král za vystoupení a jemu věnované čtyři symfonie daroval briliantový prsten v ceně 300 dukátů, a později do Berlína, odkud se oslavován a hlavně s balíkem peněz se ctí vrátil přivítán především svými věřiteli.

Na Jánském vrchu však už dobře nebylo. Sotva si Schaffgotsch vydupal zrušení vnucené správy, těžce onemocněl. Navíc se Ditters, také nemocný a po krk zadlužený, zapletl při shánění peněz do nekalého obchodu s pozemky a ztratil biskupovu důvěru. Jakmile ten zemřel, musel hejtman okamžitě do výslužby s penzí takřka titěrnou – 500 zlatých. Stále komponuje a pokouší se uplatnit svými singspiely především v Olešnici v tamním vévodském divadle, ale na každou zlatku čekali buď věřitelé nebo doktoři. Nakonec dluhy, nemoc, ztráta přátel i tvůrčích podmínek donutily Ditterse využít pozvání Ignáce von Stillfrieda na zámek Červená Lhota u Jindřichova Hradce. Musel na tom být hodně bídně, když ve svých Pamětech píše: „S radostí a úlevou jsem přijal tuto lidskou a přátelskou nabídku a odevzdal jsem se i se svou rodinou, skládala se z mé paní, dvou synů a jedné dcery, do ochrany dobrotivého přítele. Bůhví, že – kdybych byl nenašel takového dobrodince – byl bych zahynul v nedostatku a žalostné bídě. A pak, co by bylo s mou rodinou!“

Paměti dodiktoval Karl Ditters z Dittersdorfu, kdysi slavný, obdivovaný a uznávaný skladatel (ale v posledních letech svého života zapomínaný – oznámil svá díla v lipském hudebním listu, ale nikdo o ně nejevil zvýšený zájem) dva dny před svou zubatou nakládačkou. Vydechl naposled už 24. října 1799 na zámku Nový Dvůr a pohřben byl o dva dny později poblíž Červené Lhoty, v Deštné.

Dlouho se zdálo, že po Dittersovi zůstal vlastně jen dům v Javorníku, velký cestovní kufr ze dřeva, potažený kůží a dobře okovaný, zevnitř vytapetovaný papírem, který po opravě v roce 1982 se znovu vrátil do šumperského muzea, a notový materiál, roztroušený po hudebních archivních kabinetech téměř celé Evropy. Nic víc, nic míň. Hudební historikové ho totiž zařadili mezi typická „malá piva hudební alchymie“, žijící ve stínu velkých zjevů hudebního klasicismu, „která poctivě, ale bez většího rozletu obdělávala políčka, jeden dva hektary, jež zůstala vyhrazena možnostem jejich nadání a píle“. Pilný Ditters byl rozhodně hodně; komponoval pro potěchu svých přátel a příznivců a zanechal po sobě víc než 40 oper a singspielů, oratoria, kantáty, na 120 symfonií, divertimenta a serenády, 35 koncertů, smyčcová kvinteta, kvarteta, tria, sonáty a tak dále. A nadaný? To bezpochyby: ve svých dílech projevoval smysl pro melodický nosný nápad, ale muzikologové mu vyčítali, že po nevšední myšlence upadal záhy do pohodlné šablony, aby vyhověl vkusu svých posluchačů. Jedině, kde uznávali jeho přínos bezvadné kultuře hudebních kuriozit, jsou singspiely. Sice zákonitě ustoupily na místo, které jim po právu náleží, ale jsou významné, alespoň některé, pro vznik a vývoj německé komické opery daleko podstatněji než díla pod italskými vlivy tvořícího Mozarta.

Dnes se však ukazuje, že Dittersovo zařazení mezi „klajnmajstry“ bylo minimálně unáhlené a předčasné. Odkaz javornického velmistra má totiž v dějinách hudebního umění své pevné a přesně vymezené místo. Svědčí o tom nejen jeho proslulé oratorium Ester (1773), ale i dvanáct symfonií podle Ovidiových Metamorfóz, koncertantní symfonie D dur, kvartet D dur, koncert G dur pro housle a orchestr, smyčcový kvartet Es dur, řada symfonií, Koncert pro harfu a orchestr, díla pro sólové nástroje, opery Lékař a lékárník, Červená Karkulka a některé další. Proto se stále častěji nyní objevují na repertoáru různých sólistů i předních těles.

A tak Karl Ditters z Dittersdorfu, Vídeňský řízek, který polovinu života strávil na české půdě, a který měl mnoho přátel mezi českými muzikanty, jichž si velice považoval, čeká na své znovuobjevení i na charakterističtější ohodnocení jeho snah a zásluh.